Řezba do kosti a rohu:
od syrového materiálu k leštěnému povrchu

Označení „kostěná řezba“ se v praxi používá pro tři dost odlišné materiály. Kost je mineralizovaná tkáň s viditelnou strukturou kanálků; je tvrdá, poměrně křehká a při řezu se drobí spíš než odlupuje. Roh je keratinová hmota bez minerální složky — je pružnější, dá se za tepla tvarovat a při ohřevu měkne. Rohovina z kopyt a rohů skotu je v podstatě lisovaný keratin s vrstevnatou stavbou, která se při neopatrném broušení odděluje v listech.

Vedle přírodních materiálů se objevuje i rohový plast, tedy imitace vyrobená z celulózových nebo syntetických hmot. Vypadá při povrchním pohledu podobně, ale chová se úplně jinak: při rychlém broušení se taví, zanáší brusivo a místo prachu vytváří lepivé zbytky. Pokud dostanete kus, jehož původ neznáte, vyplatí se to zjistit ještě před prvním řezem.

Jednoduché orientační rozlišení

• Kost má na řezu drobné tmavší tečky a čárky — pozůstatky cévních kanálků; roh je hladce vrstevnatý.
• Roh při zahřátí (i jen třením) voní charakteristicky po spálených vlasech, protože je to keratin.
• Rohový plast se při zvýšeném tření leskne a měkne, aniž by se objevil suchý prach.
• Kost je proti světlu neprůsvitná, tenký roh bývá průsvitný a má nepravidelnou kresbu.
• Barevné přechody v rohu jsou plynulé, u imitací často pravidelné a opakující se.

Rozlišení podle vůně a chování při tření je orientační. U vzácnějších nebo chráněných materiálů rozhoduje původ a doklad k němu, nikoli dojem z povrchu.

Materiál je vždycky omezený, takže první rozhodnutí je, co z konkrétního kusu vůbec může vzniknout. Přirozené zakřivení rohu, tloušťka stěny a poloha dutiny určují tvar výsledku víc než původní představa. Rozvržení se dělá tužkou nebo tenkým lihovým fixem přímo na materiál, po případném lehkém zmatnění povrchu, aby linka držela.

Řeže se pomalu. Rozbrušovací kotouček i ruční pilka fungují, ale obojí zahřívá — a přehřátý roh zapáchá a mění barvu, přehřátá kost tmavne. Krátké řezy s přestávkami jsou rychlejší než jeden dlouhý, po kterém se materiál musí zachraňovat.

Nabírání objemu

Hrubý ořez odebírá materiál po vrstvách, ne najednou v místě budoucího detailu. Užitečné pravidlo je pracovat celý povrch najednou: doříznout jeden detail do finální hloubky dřív, než je hotová základní hmota, znamená, že se ztratí referenční rovina, podle které se poměřuje zbytek. Objem se nabírá ze všech stran, aby se dala průběžně kontrolovat souměrnost.

Prořezávaná řezba pracuje s otvory: motiv vzniká tím, co se odebere. Začíná se vyvrtáním vstupních otvorů v místech, kde se bude řezat plátkem pilky nebo tenkou frézkou, a postupuje se od středu k okrajům, aby si materiál co nejdéle udržel tuhost. Nejtenčí můstky se dokončují až nakonec — jakmile jednou vzniknou, celý kus se stává citlivým na tlak.

Reliéf naopak zůstává na plné hmotě a pracuje s hloubkou. Nejprve se vymezí obrys, pak se sníží pozadí do rovnoměrné hloubky a teprve potom se modelují objemy uvnitř motivu. Pokud se objemy dělají dřív, pozadí se už nedá srovnat, aniž by se ubralo z detailu.

Na co si dát pozor

• Tenké můstky v prořezávané práci držte v rozumné tloušťce; kost se láme bez varování.
• Při vrtání podložte kus zespodu, jinak se okraj výstupního otvoru vyštípne.
• V reliéfu kontrolujte hloubku pozadí proti světlu — nerovnosti se ukážou až po vyleštění.
• Vrstevnatý roh řežte spíš napříč vrstvami než po nich, jinak se odlupuje.
• Nechávejte rezervu materiálu na následné broušení; ubere víc, než se zdá.

Lesk nevzniká leštěním, ale postupným zjemňováním stop po nástroji. Každá zrnitost má odstranit škrábance po té předchozí a nic víc; přeskočení jednoho kroku znamená, že hrubší rýhy zůstanou pod leskem viditelné. Obvyklá řada začíná kolem 240, prochází přes 400, 600 a 1000 a končí u velmi jemných zrnitostí, kdy povrch už sám o sobě mírně matně svítí.

Broušení za mokra drží prach dole a zároveň chladí. U kosti je to výhoda, u rohu je namístě opatrnost — dlouhý kontakt s vodou mu neprospívá, takže se pracuje spíš navlhko a povrch se průběžně utírá. Mezi jednotlivými kroky se kus opláchne nebo otře, aby se hrubší zrno nepřeneslo na jemnější papír.

Závěrečné leštění

Na leštění stačí plátěný nebo bavlněný kotouč s jemnou leštící pastou, případně jen ruční leštění suknem. Otáčky se drží nízké: nahřátý povrch se sice krátce rozzáří, ale po vychladnutí zmatní a v rohu může vzniknout drobná síť trhlinek. Poslední fáze bez pasty, jen suchou látkou, sjednotí lesk a odstraní zbytky.

Kost i roh zůstávají živé materiály v tom smyslu, že reagují na okolí. Suchý vzduch, přímé slunce a rychlé změny teploty jim škodí víc než běžné používání. Předmět uložený v uzavřené vitríně u okna se změní rychleji než tentýž předmět, který leží v pokoji a čas od času se vezme do ruky.

• Čistit měkkým suchým hadříkem; při větším znečištění mírně navlhčit a hned osušit.
• Nepoužívat lihové čističe, odmašťovadla ani abrazivní pasty — matují povrch.
• Neponechávat v myčce, koupelně ani na okenním parapetu.
• Chránit před dlouhým přímým sluncem; světlý materiál v něm žloutne a tmavý bledne.
• Roh občas velmi lehce ošetřit neutrálním voskem, pokud povrch působí vysušeně.
• Skládané a prořezávané kusy ukládat volně, ne pod jiné předměty.

Drobné povrchové škrábance se dají po letech odstranit opakováním posledních kroků leštění. Naopak prasklina vzniklá z vyschnutí je nevratná — proto má prevence, tedy stabilní prostředí, mnohem větší význam než jakákoli následná oprava.